Doom II Hell on Earth [PC]

Druhý díl Dooma nevypadá jako pokračování, ale spíše jako takový veliký datadisk. V podstatě je to úplně stejné jako první díl, jen to má nový mapy, nějaký nový monstra, novou hudbu, nový textury a jednu novou zbraň.

Ale v roce 1994, kdo by se to nekoupil a neslintal?

Jo a možná je tam nějaké vylepšení grafiky, ale nejsem si jist.

Doom II tedy nevypadá zase tak inovativně oproti prvnímu dílu, přesto devadesát procent všech projektů, které fanouškovská komunita vytvoří (všechny mody, mapsety, cokoliv) je právě pro Doom II, nikoliv pro první díl. A není divu! Když někdo začne tvořit vlastní mapy do Dooma, zvolí Doom II, protože má k dispozici víc potvor, víc textur, víc zbraní…

Panebože! To je Doom!

Ale postupně, kdybychom byly v roce 1994 a já psal na tuhle slavnou hru od ID Software recenzi (a recenzi myslím jakože nudnou suchou popisnou recenzi, ne jak Andrej Anastazov napsal text o klouzání po struhadlech do bazénu s jódem), nejdříve bych se zaměřil na název. Hell on Earth znamená, že se náš hlavní hrdina dostal z vesmíru domů – na planetu Zemi. Ovšem zjistil, že pekelná monstra tam dorazila taky a stihla všechno zničit. A tak mu nezbývá, než oprášil zbraně a postřílet vše živé, tak jako v prvním díle.

Mapy tentokrát nejsou rozdělené do epizod, ale je to sada, která obsahuje 32 map (30 + 2 tajné), což mi upřímně dává větší smysl.

Monstra se likvidují tím, čím před tím. Je tu však jedna nová zbraň a to lovecká brokovnice. Upřímně ji moc nepoužívám, což mě naučily custom mapy, které jsou většinou těžké a mají nedostatek munice. Lovecká brokovnice oproti normální totiž bere po dvou patronech a má menší přesnost na dálku (ale větší sílu na blízko). Jejím nepoužíváním se ale celkem šetří munice.

Monstra jsou tu stoprocentně stejná jako ta předchozí PLUS je tu hromada nových. Kostra, co střílí firebally (někdy i naváděné), tlustoprd s plamenometama, kouzelník co umí na dálku upalovat. A mechaničtí pavouci s laserem. Jo a podivnost, co plive lebky.

Všechna tahle monstra hodnotím pozitivně – dodávají Doomu větší zábavnost, variabilitu a vůbec. Jsou navíc nápaditá a originální. Prostě k Doomu patří a bez nich by Doom byl poloviční.

Final Boss – Icon of Sin

Teď ale k mapám. Mapy jsou… well… Doom komunita často vede dlouhé diskuze, kde se rozebírá, jaké vlastně mapy pro Doom II jsou. Mezi fanoušky existuje názor, že Doom II má spíše takové slabší mapy – zvláště ve srovnání s prvním dílem.

Mapy společně vyrobili John Romero, Tom Hall, American McGee (ano, opravdu mu maminka dala křestní jméno „American“) a Sandy Petersen. A ten poslední je nejkontroverznější – někteří si totiž myslí, že je to nejhorší tvůrce map vůbec. (Dělal většinu z druhé a třetí epizody v prvním díle).

Problémem je, že jeho mapy jsou příliš abstraktní a mnohdy nelze úplně s jistotou říct, co je to za místo. Zatímco u map Romera si řekneme „aha, tohle je laboratoř“, u Sandyho je to prostě mnohdy jen nějaké nespecifikovatelné místo. A když už mapa obsahuje nějaký konkrétní motiv, tak je velice chaotická a podivná.

Příkladem je mapa 13 – Downtown – a mapa 24 – The Chasm. Tyhle dvě mapy mnoho lidí považuje za nejhorší. Já osobně ne, ale rozumím tomu, proč se někomu nelíbí.

Obecně, kdybych měl Doom 2 mapy zhodnotit, působí na mě lehce experimentálně a ulítle. Například už v šesté mapě potkáme Spider Masterminda, což byl final boss v prvním díle. Ok, normálně bychom si mohli myslet, že tenhle boss v druhém díle už figuruje spíše jako normální monstrum. Jenže jeho úkolem je pobavit hráče, jelikož je umístěn do drtiče a hráč ho může spínačem rozmáčknout.

Mapa 15 – Industrial Zone

V osmé mapě potkáme dalšího bosse – Cyberdemona. A opět to nebude žádná férovka, kdy se s ním utkáme tváří v tvář. Úkolem je proti němu obrátit armádu Baronů, (kteří byli původně taky bossové) a dívat se, jak si dají bitku (Cyberdemon obvykle prohraje).

V mapě 20 proti sobě zase musím poštvat Cyberdemona a Spider Masterminda – dva bossy.

Mapa 23 využívá toho, že když jeden sud s toxickým odpadem exploduje poblíž druhého, vybuchne i ten druhý. Takže tvůrci rovnou udělali mapu, která obsahuje řetězce výbušných sudů a rovnou ji pojmenovali „Barrels of Fun“ (Sudy zábavy).

Takže ano, mapy jsou to mnohdy trochu experimentální a šílené. Takový Heretic měl třeba mapy daleko profesionálnější a „normálnější“, jenže Heretic zase působí trochu moc uniformně a suše…

Jestli je to špatně, nebo ne, že Doom 2 má trochu ujetější mapy, to už nechám na druhých. Já sám mám jednotlivé mapy rád a dokonce mi mnohdy připadají odvážnější, větší, komplexnější, než u prvního dílu. V prvním díle se nikdy neobjevovaly motivy jako „veliké nádvoří“, „velké město s náměstím“, „hrad“ atd.

Za zmínku stojí také dva secret levely, které se odehrávají ve světě Wolfenstein 3D – předchozí hry od ID software.

Dá se do nich dostat tajným vchodem v mapě 15. V mapě 31 pak lze najít tajný vchod do mapy 32. A pak se pokračuje normálně mapou 16.

V těchto dvou secret mapách je nutné pobít nácky a projít děsivým modrým bludištěm 🙂 Na konci se pak musí zabít Commander Keeni (další reference na starší ID software hry).

Poslední mapa 30 obsahuje takového zvláštního bosse, který se jmenuje Icon of Sin (jmenuje se tak i ta mapa). Je to takový monstrum na zdi, který má díru na čele, ze které lítají kostky (soul cubes) a proměňují se v monstra. Čili celá aréna se postupně zamořuje náhodnými monstry a mezitím musí hráč aktivovat výtah, dostat se na něj, vyjet nahoru a střelit monstrum do zmíněného otvoru v hlavě. To se dělá dost špatně, protože výtah dojede do polohy lehce nad tímto otvorem a původní Doom neměl možnost rozhlížení myší (ale pozdější porty jo).

A proto je nutné správné načasování a trochu štěstí (protože se to dělá třeba špatně, když se v aréně objeví třeba kouzelník Arch-Vile a začne mě na dálku upalovat).

Tento koncept se mi upřímně vůbec nelíbí a nikdy nelíbil. Myslím, že tu měl být nějaký normální regulérní boss. Tahle blbost totiž není vůbec zábavná a navíc ji spoustu mapérů implementuje do svých vlastních mapsetů v různých formách, což je prostě na hovno.

Poslední věc je Nightmare, to je pátá obtížnost, která v prvním Doomovi nebyla (ne původně, v pozdějších verzích a v portech už jo). Tato obtížnost je podle tvůrců spíše pro legraci a Doom by v tom neměl být hratelnej.

Hraní na Nightmare vypadá takto: nepřátelé jsou daleko agresivnější, rychlejší, přesnější a hlavně se po chvíli oživují. Každopádně myslím, že v dnešní době určitě existují takoví, co Dooma na Nightmare dohráli.

Tak to je ve zkratce Doom II s podtitulem Hell on Earth.

A tato hra stále do dnes žije, ale to by bylo na samostatný článek, abych popsat vše, co se kolem Doom II do dnes děje.

Každopádně Doom II se ještě dočkal dvou datadisků:

Masters Levels for Doom

Tento datadisk přináší dalších 20 (+ jedna tajná) map pro Doom II a svým designem odpovídají roku 1995. Takže jsou vlastně celkem podobné jako originální mapy. Avšak mají několik špatných vlastností, které i na poměry roku 1995 byly tak trochu horší.

Masters levels se totiž snaží Doomu dodat jistou „adventůrnost“, ve smyslu, že je občas potřeba trochu zapojit hlavu. Cesta nevede tak snadno, ale je potřeba prostě objevit nějaký skrytý princip. To zní hezky jako teorie, ale v praxi to znamená, že se v každé mapě ztratím a dvacet minut hledám, co dál, přičemž řešení je klíč schovaný v secretu nebo nějaký podobná hovadina. Výsledkem jsou místy značně otravnější mapy.

Nemohl bych však říct, že jsou to stoprocentně špatné mapy, jen bych si odpustil designové experimenty a více se snažil, aby se Doom opravdu hrál jako Doom.

Mimochodem, jeden z autorů Masters Levels tenhle týden umřel. RIP.

No Rest For The Living

Tenhle datadisk vyšel společně s BFG edicí Dooma, která obsahovala originální Doom a Doom 3 + všechny datadisky.

Datadisk NRFTL obsahuje 9 nových map a podle mého názoru velice povedených. Je to sice jednohubka, co člověk dohraje prakticky za dvě hodiny, ovšem jednotlivé mapy jsou designově propracované, ne příliš krátké, ani příliš dlouhé a hrají se velice příjemně.

Velice příjemně se mi hledaly také secrety, což se moc často nestává – normálně mi připadají spíše nudné, nezajímavé a obvykle se mi nechtějí hledat, takže mapu ukončím i když je nemám nalezené. Tady jsem je vždycky šel najít a během chvilky jsem je měl všechny.

Na rozdíl od jiných megawadů nebylo nesmyslně obtížné je najít.

Podle wiki byly jednotlivé mapy dělané tak, aby se podobaly prvnímu Doomu, což se podle mě nepovedlo, ale neznamená to, že by No Rest For The Living byl špatný. Spíše je to něco, co si člověk musí zahrát hned po tom, co dohraje Doom II a Masters.

Perdition’s Gate

Jestli jsem to dobře pochopil, tento přídavek pro Doom II, co obsahuje 32 nových map vyšel zcela jako komerční produkt. Čili prodával se v obchodech. Podle všeho ho dala dohromady společnost Wraith Inc. a vyšel někdy v roce 1994.

Každopádně je volně ke stažení na MODDB. A tak jsem si ho stáhl a zahrál. Mapy nejsou vyloženě špatné, ale ani žádná super bomba. Víceméně průměr, ač občas se objeví i něco zajímavého či originálního.

Co považuju za hodně „lazy“ je, že tvůrci sice narvali do wadu úplně nové textury, čili nehrozí žádné nudné okoukané textury z Doom II, ovšem tak dvacet map v řadě je z velké části složená z takových vyblitých hnědých textur a la Quake. A přitom by v tomhle stylu stačily tak dvě… tři mapy.

Je tu pochopitelně i několik skutečně zajímavých míst – za nejoriginálnější považuji tajnou- třicátou první – mapu. Tam jsou šílenosti, které jsem ještě nikde jinde neviděl. Třeba boj v bílé nicotě.

Jednotlivé mapy jsou každopádně velice krátké a tak se to celé dá prolítnout cca za dvě až tři hodiny.

Ač je Perdition’s Gate nic moc, tenhle boj v nicotě z mapy 31 je fakt zážitek!

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené se štítky a jeho autorem je administrator. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 komentář u „Doom II Hell on Earth [PC]

  1. Pingback: (dodatek) Doom II – datadisk Hell To Pay | Hry, co jsem dohrál

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *