Castlevania: Symphony of the Night [Playstation]

Jsou lidé, podle kterých je Castlevania: Symphony of the Night (dále SOTN) nejlepší hrou všech dob. Jsou i tací, podle kterých to možná není nejlepší hra všech dob, ale určitě je to nejlepší hra na Playstation. A jsou fanoušci Castlevania série, podle kterých je to nejlepší díl série vůbec. Objevuje se také často v různých seznamech „deset nejlepších her pro Playstation“ a „Mých TOP10 PSX her“ a prostě… v souvislosti s Playstationem se o SOTN mluví poměrně často.

A já jen dodávám, že pro to všechno mám pochopení, protože sám považuji SOTN nejlepší hru pro Playstation společně s Doomem a Crashem Bandicootem a určitě patří mezi mých TOP 10 her.

SOTN však nebyl ve své době zase tak moc oblíbenou videohrou. Vyšel v roce 1997 prostě jako další díl Castlevania série („Castlevania“ má hromadu dílů) a jeho oblíbenost a kult začal růst postupem času. Nicméně, pojďme se této slavné „Késlvínie“ podívat na zoubek.

„Symfonie noci“ příběhově navazuje na jeden starší díl a to na Castlevania: Rondo of Blood. Ten končil, když se Richter Belmont utkal s hrabětem Draculou a úspěšně ho porazil. A SOTN se trochu vrací zpátky na začátek – ještě před tím, než boj začal. A skutečně. Když dáte „nová hra“, objevíte se v kůži Richera Belmonta a jste na cestě do Draculovy věže. Čili ač většina Castlevania her končí bojem s Draculou, SOTN tím jednoduše začíná.

Richter se nejdříve s Draculou pohádá (a během toho zazní i slavná hláška:

„What is a man? A miserable little pile of secrets.“

…tedy pokud nehrajete verzi s japonským dabingem) a pak se spustí boj. Během něhož nemusíte s ničím šetřit, protože všeho je dost. Po zdolání Draculy se transformuje do své druhé formy obřího monstra a jede se dál. Teprve až porazíte i to monstrum, pak Dracula umírá a v tu chvíli se všechno zastaví…

To je ale hezká kašna :))

A následně se příběh posune o čtyři roky dopředu, kde vidíme, jak syn Draculy – Alucard – se vydává do hradu svého otce, protože jeho otec byl oživen zlým čarodějem jménem Shaft. Alucard (po zpátku „Dracula“) je sice syn samotného hraběte Draculy, avšak je to klaďas, napůl člověk, napůl upír (mimo jiné se poprvé objevil už v Castlevania III: Dracula’s Curse), a proto chce Draculu porazit a jeho hrad zničit. Je mezi nimi totiž spor – Dracula nesnáší lidstvo a chce ho zničit, protože mu lidé unesli a upálili jeho ženu Lisu (matku Alucarda), ovšem Alucard je dobrák, odmítá genocidy a utrpení.

A tak se octnete v Draculově hradu a úkolem hry je prostě a jednoduše ho celý projít a odhalit jeho různá tajemství. Jdete po chodbě, je ticho, tma… ale po chvíli hrad ožije, svíčky se rozsvítí a začne hrát hudba. Bohužel Alucardovo řádění netrvá moc dlouho, protože se objeví smrt… doslova Smrťák, také známý jako „Grim Reaper“ a ten Alucardovi sebere meč, štít a vlastně i ostatní předměty. A ty teleportuje různě po hradu… A tak máte holé ruce, prázdný inventář a jste úplně v pr… Alucard se tedy musí dát znovu do kupy a pořádně se od píky naexpit, aby se mohl postavit se vlastnímu otci…

Castlevania je open-world hra, tak jako GTAčko nebo The Elder Scrolls. Rozdíl je v tom, že je to 2D hra (až na pár 3D efektů) a také, že „world“ není „world“ ale Draculův hrad… Dva Dráculovy hrady, abych byl přesný, protože jak zdoláte první, musíte ještě vyčistit jeden, který zlý čaroděj Shaft copypastuje nad něj a obrátí vzhůru nohama. Žánrově je Castlevania tzv. „Metroidvania“.

Jak tohle slovo vzniklo? Metroidvania? Hry ze série Castlevania před SOTN obvykle nebyly open world, ale prostě se tam procházel level za levelem. Od bodu A se šlo do bodu B, a tam se porazil boss. SOTN tedy představila úplně nový koncept a žánr, ovšem ne tak úplně. Experimenty s „open world“ se objevovaly už v osmdesátých letech minulého století. Konkrétně šlo o hry Metroid a Legend of Zelda… A taky jeden díl Castlevanie předvedl něco jako otevřený svět. Konkrétně Castlevania II: Simon’s Quest z roku 1987. Spojením slov Metroid a Castlevania vzniklo právě slovo Metroidvania jako označení pro „2D open world“ hru.

Lítám si jako netopýr, zatímco mě následuje můj meč pomocník… v dálce svítí měsíc…

SOTN tedy oživila tenhle starý koncept a dotáhla ho k naprosté dokonalosti. Znovu tedy musím zmínit, že se octnete v Draculově hradu a ten musíte projít. Máte k dispozici mapu, která je nejdříve skrytá, ale postupně odhalujete další a další lokace. V hradu je spoustu různých prostředí – laboratoře, knihovny, hodinová věž, podzemí jeskyně, kaplička a tak dále. A po hradu se lze pohybovat téměř libovolně. Některá místa jsou ze začátku uzavřená a dostanete se do nich až později. Jiná sice přístupná jsou, ale hlavní hrdina ještě není dostatečně nalevelován, aby si tam troufal na silný potvory. Místy hra víceméně „vede“ a člověk určité pasáže bude procházet pořád stejně, protože tam moc možností není… Navzdory tomu je SOTN je opravdu „open“.

SOTN je každopádně žánrově (mimo to, že je to Metroidvania) akční hra s adventůrními a RPG prvky. Pojďme si je probrat postupně.

Akce

Akční stránka by se mohla zdát prostá – hrad je plný monster a Alucard je musí všechny vybít. Akce je však složená z několika prvků.

1) V předchozích Castlevaniích měl hlavní hrdina obvykle bič. A kromě toho měl ještě nějakou další zbraň. Svěcenou vodu, bumerang, vrhací nůž, sekeru a hodinky, co na chvíli zastavují/zpomalují čas. S tím, že jste mohli mít jen jednu z těchto zbraní a sebrat další znamenalo, že se vyrušila ta předchozí. Tj. měli jste sekeru, sebrali jste svěcenou vodu a sekera vám zmizla. Munici představovala srdíčka, které jste mohli sbírat (obvykle vypadávaly ze svíček, když jste do nich švihli bičem). Každým útokem (hodem sekery, bumerangu…) se srdíčka totiž spotřebovávají a když dojdou, nelze tyto útoky používat.

SOTN tenhle celý systém zdědil s tím, že je tu ještě víc druhů zbraní, ne jen předchozí jmenované. Navíc podobně jako v jednom starším dílu, nedojde při sebrání nové zbraně k okamžitému vyrušení, ale předchozí zbraň upustíte a máte chvíli na to si to rozmyslet a vzít si ji zpátky. Tj. máte nůž, seberete bumerang, nůž upadne na zem, chvíli tam leží a po chvíli zmizí. A vy ho ještě můžete znovu sebrat a zase zahodit bumerang. Jinak myslím, že používání těchto zbraní také čerpá manu, ale ta se sama rychle dobíjí.

Sukuba se mě snaží psychicky deptat za pomocí nočnímůry

2) Kromě tohoto systému výše, má Alucard svou zbraň, co nespotřebovává žádné srdíčka, ani nic jiného (i když některé se spotřebovávají početně – např. vrhací hvězdice, granáty, šípy z kuše…). Jelikož Alucard není Belmond, nemá bič, jak bývalo v dřívějších Castlevaniích zvykem.

Každopádně může mít téměř cokoliv. V inventáři mu do levé a do pravé ruky můžete dát cokoliv najdete a máte u sebe. Pokud najdete třeba palici, může mít palici. Můžete mu dát do jedné ruky nějaký meč a do druhé štít. Nebo do jedné oštěp a do druhé granáty. Fantazii se meze nekladou (tedy jo, kladou, protože některé meče jsou obou ruční, takže do druhé ruky nejde už nic dát). Alucard může klidně nosit i léčiva. To znamená, že v jedné ruce může mít meč, v druhé health potion… Když nedáte do žádné ruky nic, bude prostě bušit pěstmi.

3) Inu, když už máte zbraně vyřešené, je čas vybít nepřátelé. A nepřátel je… mnoho druhů. Je tu všechno. Kostlivci, netopýři, zombíci, vlci, duchové, gremlini, čarodějnice, trollové, golemové, různí rytíři, vlkodlaci, roboti, žáby, lebky, sliz, různé bizarnosti, u kterých lze vidět, že tvůrci měli bujnou fantazii, pak jsou tu typické japonské úchylárny jako napůl žena napůl kytka. A já nevím, co všechno. Prostě stovky druhů.

A když říkám stovky, nemyslím tím, že je tu jedna potvora, která má pokaždé trochu jinou barvu a střílí trochu jiný fireball. Myslím tím opravdu stovky zcela unikátních a originálních nepřátel.

A mnoho nepřátel tu není opravdu jen „aby se neřeklo“ a „prostě sem dáme nějakou potvoru a fuck it“… Celá řada nepřátel je ve skutečnosti docela dost schopných. Ať už je to kostlivec šermíř, co různě skáče, uhýbá vašim útokům, zkouší skočit za vás a napadnout zezadu. Nebo čarodějnice, co vykouzlí štít tak, aby se jí nedalo ublížit. Nebo napůl lebka napůl motýlek, co se umí zneviditelnit. Nebo ledová žena, co vykouzlí ledové kry a začne je po vás vrhat… Všichni nepřátelé jsou prostě drsní a měl jsem z nich respekt.

Některá místa ve hradu obývají bossové. Když do takového místa vstoupíme, uzavře se to za vámi a nemůžete ono místo opustit dokud bosse neporazíte. Bossů je tu… opravdu hodně… něco kolem třicítky. A stejně jako nepřátelé jsou poměrně drsní a schopní, jsou některé boje s bossy skutečně hodně tuhé a pracné. Dále viz tabulka bossové na konci.

Adventura

Kromě toho, že je SOTN akce, je to taky adventura. Tj. musíte plnit různé úkoly. Některé z nich jsou trochu zvláštní, to přiznávám. Po hradu je pár dveří, které jsou chráněny kouzlem. Ovšem jak si koupíte kouzelný medailon, můžete přes ne normálně procházet. Později najdete předmět, díky kterému můžete skákat výš, takže opět se zpřístupní hromada míst. Dále se tu dá najít kouzlo „proměnit se v mlhu“, díky kterému se dostanete přes různé mříže. Je tu šnorchl, se kterým lze dýchat pod vodou…

A nakonec je tu možnost se proměnit ve vlka a netopýra. S vlkem se dostanete na různá těžko dostupná místa a můžete s ním rychle běhat. S netopýrem se dá prakticky neomezeně lítat (ačkoliv tyto proměny vyčerpávají manu, která se ale sama rychle dobíjí).

Jeden z těch bizarnějších boss fightů

Zkrátka když to shrnu, neustále si zpřístupňujete další místa ve hradu a získáváte další schopnosti.

RPG

A poslední věc – SOTN obsahuje adventůrní prvky. Tj. sbíráte expy, levelujete postavu, máte tu nějaký inventář…

S inventářem se pracuje celkem dobře. Když kurzorem najdete na nějaký předmět, objeví se porovnání s tím, co máte v ruce/na sobě. Držíte třeba meč bastard a kurzorem vyberete meč falchion. A tabulka ukáže, že meč, co držíte dává damage až 10 a Falchion dává 8. A mezi nimi je buď rovná šipka (znamená, že oba meče jsou stejně silné) nebo šipka dolů (ten, co držíte je silnější, než ten, na kterém máte kurzor) a šipka nahoru (meč, co držíte je slabší než ten, na kterém máte kurzor). A takhle se porovnávají všechny atributy, které daný předmět má.

(I když některé silnější zbraně jsou v praxi pomalejší, takže rozhodne neplatí, že čím vyšší damage zbraň dává, tím je lepší.)

Kromě zbraní také lze mít různé druhy zbroje a závojů, můžete nosit prstýnky či přívěsky. A všechno to nějaké hodnoty zvyšuje či snižuje. Kromě toho lze v inventáři nosit léčiva a další věci.

Žena? Kytka? Obojí? #justJapanThings

Na začátku máte jen nějakých 60 hpéček a nějaký omezený počet srdíček. Ovšem po hradu jsou schované předměty, které tyto maximální hodnoty zvyšují. Ke konci už jsem měl nějakých 600 hpéček a 300 něco srdíček.

Navzdory tomu je RPG systém značně primitivní a moc se toho nedá dělat. Tj. nemůžete investovat body do atributů, a ani se nemůžete rozhodnout jak se postava bude vyvíjet. Platí jen, že čím víc pobijete potvor, tím vyšší úroveň budete mít a tím vyšší damage a armor. A také vyšší sílu, inteligenci, koncentraci, štěstí (nevím, co „luck“ přesně je, ale hádám, že to dává větší šanci na criticall hit) a zbroj…

Expit se však není problém, protože v každé lokaci se nepřátelé stále obnovují – podobně jako v Diablo II.

Ovlivnit hru lze akorát výběrem předmětů, kterých najdete po hradu spoustu. Plus další si můžete koupit od knihovníka. Ten prodává za peníze zbraně, léčiva, mapy některých oblastí v hradu… a lze mu prodávat nalezené šperky. Za pomocí předmětu „library card“ se k němu lze teleportovat.

Hlavní hrdina také může mít pomocníky. Malého démona, vílu nebo kouzelný meč. Tyto tři pomocníky najdete ve formě karet a když je aktivujete v menu, pak vás pomocník následuje a pomáhá v boji. Lze mít zapnutého jen jednoho pomocníka. Zapnutí dalšího vypne předchozího. Tito pomocníci také sbírají expy a levelují se. Já jsem celou hru používal kouzelný meč. Tento meč poletuje stále za Alucardem a pomáhá mu v bojích s monstry. Démon na druhou stranu umí odemknout některé secrety. Vílu jsem nikdy nezkoušel.

Jedena z těch zajímavějších secret pasáží v laboratoři

Tak jo, popsání akční, adventůrní a RPG složky máme za sebou, takže se můžeme posunout dál.

Hudba

Co se týče hudební složky, tady slova nestačí, jak geniální skladatelka Michiru Yamane je, takže tu jsou rovnou ukázky:

Obtížnost

Nutno podotknout, že SOTN je poměrně otížná hra. Je tam spoustu míst, které vyžadují velkou dávku trpělivosti, přesnosti a rychlosti. Při bojích s bossy je téměř nemožné předvídat jejich chování, protože je v podstatě náhodné. Není divu, je to od společnosti Komani a hry od Komani byly vždycky obtížné (Silent Hill, Contra).

Každopádně SOTN patří spíše k lehčím Castlevaniím. Jsou i horší…

Ve hradu je plno rakví, kde si lze uložit pozici a doplnit zdraví a srdíčka. S emulatorem je ještě k dispozici quick save a quick load. Takže, dá se to různě usnadnit.

Final Boss dostává na frak

Navíc obtížnost dost kolísá podle toho jakým stylem člověk Castlevaniu hraje. Když jsem to hrál poprvé, zjistil jsem, že když se v prvním hradě dostatečně nenaexpíte, budete mít v tom druhém poměrně problém, jelikož jsou tam daleko silnější potvory. Naštěstí dneska už to umím dohrát tak, aby pro mě nic nepředstavovalo problém.

Jelikož je to „volná“ hra, lze narazit na bosse, u kterého hra předpokládala, že ho potkám trochu dřív, takže jsem velice silný a zabiju ho na jednu ránu. Ovšem jsou tu i opačné případy – bosse navštívím příliš brzo a je téměř neporazitelný.

Verdikt

Dobře, už jsem toho napsal opravdu hodně. V nejlepším se má přestat, takže tady to zalomím. Nezbývá než zopakovat, že SOTN je nejlepší hra pro Playstation. SOTN je totiž velice chytlavý, návykový, vizuálně zajímavý, hudebně téměř dokonalý. Je originální, chytře vymyšlený a prakticky … přesně takhle si představuji skvělou videohru. Nerozumím tomu, proč neexistuje třeba HD remake a neprodává se na Steamu.

Každopádně je zvláštní, že ač je to skvělá hra, zdám se být jediný, kdo ji má rád. Žádného z mých známých a přátel se mi nikdy nepodařilo ukecat k tomu, aby si to zahráli… Nevím, čím to je… Je snad SOTN zpočátku trochu moc složitý? Nevím… Ale já jsem přesto přesvědčen, že je to skvělá hra, kterou by měl mít dohranou úplný každý.

Převozník s lodičkou se v zatopené jeskyni může hodit, dokud nemám schopnost dýchat pod vodou

Možná je to tím, že je nutná znát trochu emulatory a ten na PSX se dost blbě nastavuje, jelikož je složen z různých .dll pluginů. Některé z nich si nerozumí s konkrétní hrou, jiné zase s OS či s hardwarem, takže je to složitý. Ovšem existuje jednoduší řešení. A to emulator pro ruční konzoli Sony PSP… tam si jednoduše stáhnete hru Castlevania X Chronicles… a v ní se dá SOTN odemknout v jednom secretu… A až se podaří, lze ji libovolně spustit v hlavním menu.

A co dál? Otcem většiny her ze série Castlevanie je hlavně známý japonský herní designér a producent Koji Igarashi (který vypadá trochu jako upír), a jak se zdá, už pro společnost Konami nedělá a Konami mu nedovolí používat název Castlevania, takže slavná herní série skončila a další díly už nebudou…

Nebo ne? Koji Igarashi začal dělat na vlastních projektech. A nejdříve vytvořil hru Bloodstained: Curse of the Moon, která vyšla v tomto roce, ale hlavně rozjel Crowdfundingovou kampaň na svůj budoucí velký projekt Bloodstained: Ritual of the Night, ke kterému dokonce sehnal spoustu lidí z Konami (včetně skladatelky Michiru Yamane)… A rozhodl se, že hru vytvoří, když vybere $500,000. A jak to dopadlo? Vybral $5,545,991… Hra by měla vyjít v roce 2019, takže se máme na co těšit.

Bossové

Tohle je malá vložka, týkající se bossů. Bossů je tu opravdu spoustu – Cerberus, Grim Reaper, Frankenstein, Minotaur a vlkodlak, Beelzebub etc… Některé jsou však natolik zajímaví, natolik freaky a creepy, že zaslouží nějaký ten text.

 

Granfaloon AKA Legion

Tenhle boss je vlastně koule vyrobená z hromady lidských těl. Vypadá jako by vyletěla z masového hrobu… fuj. Každopádně z koule se začnou sypat těla, oživovat se a hle – máme tu armádu zombíků. Úkolem je probít se dovnitř koule, najít podivné jádro složené z krunýře a chapadel (pozor, střílí lasery) a zničit.

 

Galamoth

Tenhle zmetek je nepovinný, takže to vůbec nemusíte navštívit a bojovat s ním. Každopádně je brutálně silnej, dává obrovskej damage, nedá se mu skoro ublížit a navíc má 12 000 hpéček, což je ještě víc, než má final boss. Naštěstí existuje spoustu taktik, jak tohoto bosse zdolat, z nichž hromada je na Youtube.

Nejsnazší je najít v knihovně strašidlo, co se jmenuje „Schmoo“ a zabíjet ho tak dlouho, dokud nedropne meč jménem Crissaegrim. To je asi nejsilnější meč ve hře a většinu bossů zabije na pár ran. Když budete mít štěstí, tak se Galamoth při boji bugne o zeď, zasekne se a nebude se moc hýbat… Pak už je to hračka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *