Castlevania: Harmony of Dissonance [Game Boy Advance]

Rok vydání: 2002

Harmony of Dissonance (dále HOD) je v pořadí druhá (myšleno druhá vyrobená) Metrodvania (ok, možná třetí, když nepočítáme Castlevania II: Simon’s Quest), hned po Symphony of the Night. A to je možná důvod proč se HOD velice Symphony of the Night podobá. Vlastně ze všech Castlevanii se jí zdá být v některých ohledech nejblíže.

Děj hry se tentokrát odehrává v roce 1748 a hlavním hrdinou je jistý Juste Belmont, který se lehce podobá zpěvákovi z japonské rockové kapely D=OUT. Juste se s kamarádem Maximem vydává do Draculova hradu, protože jejich kamarádku Lydii Dracula unesl. Maxim má však ztrátu paměti, a nic moc si nevybavuje, jen to, že v tom hradu byl už někdy před tím. Oba ho tedy musí prohledat a Lydii najít. Ovšem jak se zdá, Maxima se postupně začne zmocňovat šílenství…

Boj s velkým rytířem

Úplně stejně jako v Symphony of the Night, I tady je k dispozici celý hrad, který můžete téměř libovolně procházet, zabíjet monstra a hledat způsoby, jak se dostávat do dalších a dalších části. Ovšem pozor, hrady jsou tu rovnou dva!

V Symphony of the Night se po dobytí prvního hradu zpřístupnil druhý, téměř identický, visící nad tím prvním a otočený vzhůru nohama. A vy jste je museli oba projít. Tenhle nápad s dvojím hradem se objevuje i tu, ačkoliv trochu jinak. Není to tak, že projdete jeden a pak druhý, nýbrž že oba procházíte zároveň, zatímco jsou oba různě propojené všelijakými portály. Tenhle nápad ovšem není úplně šťastný, protože každého hráče to pravděpodobně spíše zmate a bude se v tomhle systému trochu ztrácet. A mapa je díky tomu také taková složitější (dá se přepínat jeden a druhý hrad, pak ještě oba zároveň, jak se překrývají).

Justeho jediná primární zbraň je bič

Popravdě obecně HOD je tak trochu asi nejhorším dílem z éry metrodvanií, řekl bych… První věc, která vás zřejmě při hraní trkne je podivná hudba, která zní jak chrchlání speakeru v osmdesátých letech. Michiru Yamane – hlavní skladatelka – prohlásila, že tvůrci na hudbě hodně šetřili, protože chtěli víc peněz nalít do grafických efektů. Pravda, ty jsou docela povedené – sice hlavní hrdina vypadá nic moc – ale spoustu nepřátel a hlavně bossů mají dost propracované animace.

Tyhle technologické věci nás tolik zajímat nemusí. Je tu však něco horšího – HOD má zřejmě nejhorší design Draculova hradu ever. Vyskytují se zde nepříjemnosti jako slepé uličky (vymlátíte dlouhou chodbu a ona nikam nevede). Dost netypické secrety, téměř Mariovského typu. Opakující se motivy. A co je nejhorší, všechno je docela dost daleko od sebe, čili jste nuceni chodit dost dlouhé štreky z bodu A do dobu B,a často procházet těmi stejnými místy a to dokonce opakovaně.

Je to asi nejvíce frustrující a “nevím, kam dál mám jít a co mám dělat” design vůbec.

Kouzla jsou sem tam až šíleně silná, díky čemuž je Juste hodně overpowered. Boje jsou pak vcelku triviální

Pokud jde ale o zbytek hry, už se jedná o úplně normální Castlevanii s běžnými standarty, které firma Konami umí. Nechybí ani RPG prvky. Tvůrci se však z nějakého důvodu vzdali různých zbraní. Takže žádný meč, palice, sekyra, nic…

Juste může jedině útočit celou hru pouze a jenom bičem, jako za staré dobré éra původních Castslevanií. Lze ho však různě modifikovat a vylepšovat. A aby hráč nepřišel zkrátka, je to dorovnáno poměrně silnými kouzly. A ty jsou natolik silná, až se mi hlavní hrdina občas zdál trochu “overpowered”. Některé boje s bossy byly díky tomu naprosto triviální. Ke konci hry některá kouzla dávaly damage až 250 HP, což je snad nejvíc, kolik jsem kdy v Castlevanii viděl :))

Kouzla jsou de facto rozšířením původního konceptu sekundárních zbraní. Stejně jako jste v předchozích dílech měli nůž, bumerang, sekyrku, svěcenou vodu… To vše je i tady. Ovšem když aktivujete kouzelnou knihu ohně nebo větru nebo ledu, pak můžete dělat věci jako je “déšť svěcené vody” a “vrhání ledových ker” a tak dále.

Místy se vyskytuje zajímavý design – tohle je pasáž celá z kostí

HOD obecně patří spíše k jednodušším Castlevaniím. Obtížnost je oproti jiným dílů skutečně nízko. Zajímavou kapitolou je třeba hlavní boss, který umí útočit jen do jednoho směru, takže když se vám podaří dostat za něj, tak ho pak můžete bušit hlava nehlava a on vám nemůže vůbec nic. Jestli je celková obtížnost dobře nebo špatně záleží pak na vkusu každého hráče.

Verdikt: Kdybych měl hlasovat pro nejhorší metrodvaniu, je Harmony of Dissonance má volba. Nicméně navzdory tomu to není špatná hra. Je možná slabší, co se týče hudby a obsahuje několik designových přešlapů, ale stále je chytlavá a zábavná stejně jako ostatní díly, navíc má několik skvělých momentů, které zlepšují můj celkový dojem. Milovník Castlevanie by tenhle díl neměl určitě vynechat. Začátečníkovi bych však doporučil spíše Aria of Sorrow. Takže tak!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *